05/08/2026
Utopený kostel, krvavé jezero a pár posledních domů, které se ještě drží zuby nehty. Tak vypadá tahle vybydlená vesnice uprostřed deštivé rumunské krajiny, kde se příroda mísí s průmyslovou brutalitou.
Historie vesnice připomíná závěr Goethova Fausta. Jen místo zlého podnikatele tu stojí Ceaușescův komunistický režim, který v 70. letech rozhodl, že lidé musí ustoupit „pokroku“. V překladu: zatopit vesnici, vymazat ji z mapy a vytvořit obří sedimentační nádrž pro odpad z těžby mědi a pyritu z nedalekého dolu Roșia Poieni. Vesničané dostali příkaz k vystěhování. Někteří odešli, jiní vzdorovali, nakonec ale vyhrála voda.
Z dolu sem vede trubka, která nepřetržitě chrlí toxickou tekutinu, těžební kal a další zplodiny. V místě, kde stávaly domy, se vytvořilo umělé jezero, které má však k vodní nádrži daleko. Je to spíš bažina, hustá, těžká, rudá. Ta barva není metafora. Je to skutečná krvavě červená voda, zbarvená oxidy železa a těžkými kovy. Z bahna rostou břízy, příroda dokáže být stejně tvrdohlavá jako lidé.
Uprostřed rudé pustiny stojí kostelní věž. Kříž na jejím vrcholu trčí z vody jako memento, vztyčený prst boží, který se odmítl potopit.
Dolů, až k poslednímu domu, dojde málokdo. Většina návštěvníků se spokojí s fotkou shora, případně s dronovým záběrem potopeného kostela. My ale trápíme auto po mizerné cestě, a když už to dál nejde, pokračujeme pěšky. Vytrvalý déšť, bláto, toulaví psi. Jsou zablešení, smrdí a nemáme jim co dát.
Několik domů ještě stojí. A my potkáváme posledního obyvatele. Naše rumunština je nulová, jeho angličtina taky, a tak si vyměníme pár rozpačitých úsměvů a vět, kterým nerozumíme. To, co si pamatuje, jednou zmizí stejně jako jeho dům…
